Taková výpovědní formulace, při které dochází k rozporu mezi tzv. doslovným významem užité ↗komunikační výpovědní formy a její v dané ↗komunikační situaci aktuální ↗komunikační (ilokuční) funkcí. Klasickým příkladem je věta:

Věta (1) je věta oznamovací, ale v určité komunikační situaci (např. muž sedí v pokoji, v němž je otevřené okno, a na stole má sbírku známek) bude poskytovat vůči této komunikační situaci ↗nejsalientnější interpretaci její komunikační funkce jakožto výpovědi „výzvové“, tj. ‘Zavři okno’. Dalším příkladem je užití otázkové výpovědní formy ve funkci „výzvy“: Můžeš mi podat ručník?; Podal / Nepodal bys mi ručník? Podle ✍Searla (1975) bývají nepřímé mluvní akty // indirect speech acts realizovány zpravidla tematizací některé ze tří podmínek úspěšnosti zamýšlené KFn. důvodu její realizace; např. pro „výzvu“ tematizací předpokladu, že adresát je schopen vykonat propoziční obsah věty (přípravná podmínka), a to zpravidla ve formě interogativní: Můžeš/nemůžeš se za něho přimluvit?; n. tematizací postoje vůle (preference) mluvčího (podmínka upřímnosti): Chtěl bych / Byl bych rád / Chci, aby ses za něho přimluvil; a to ve formě konstatační; viz ↗komunikační funkce výpovědi. Indirektní realizace KF tematizací podmínek úspěšnosti bývá nejednou motivována ↗zdvořilostí.

Často dochází k indirektní realizaci nějaké ilokuční funkce tematizací takového propozičního obsahu, který je k ní v kauzálním (vysvětlovacím, zdůvodňovacím) vztahu typu neboť: Ten pes kouše! = Varuji tě, abys toho psa nedráždil, neboť kouše; Pobyt v horách zmírňuje astmatické záchvaty = Doporučuji vám pobyt v horách, neboť zmírňuje astmatické záchvaty; A: Pojďme na fotbal. B: Musím se učit. (= odmítnutí návrhu) aj. Tematizace propozičních obsahů musí respektovat ↗kooperační princip a jeho maximy (✍Grice, 1975).

Existuje mnoho variantních charakteristik (definic) indirektnosti; shrnul a rozebral je např. ✍Sökeland (1980).